Jdi na obsah Jdi na menu
 


Region Kyjovsko - Dolňácko


ObrazekZeměpisné vymezení
Jedná se o podstatnou část území jihovýchodní Moravy, dříve nazývané Moravské Slovensko (dnes vžité Slovácko). Je obtížné určit dobu vzniku pojmenování Dolňácka - rozsáhlé oblasti Pomoraví od Napajedel až k Hodonínu, ke které se řadí i přilehlá podhorská území na levém břehu řeky Moravy.

Historicko - národopisné vymezení

Pojem Dolňáků a Dolňácka v oblasti středního Pomoraví se zřejmě utvářel uměle a vžil se až někdy v meziválečném období. Není sice tradiční, avšak toto pojmenování za necelých sto let zdomácnělo na Slovácku natolik, že je nelze nerespektovat.
Vymezení Dolňácka z hlediska národopisného prošlo řadou větších či menších změn. V současné době řadíme do tohoto regionu Napajedelsko, Uherskohradišťsko s Uherskoostrožskem, Veselsko s Moravskopíseckem a Bzeneckem a Strážnicko s Kyjovskem. Jednotlivé subregiony v oblasti nesou velké množství podobných nebo příbuzných znaků.

ObrazekLidová hudba

Typické jsou táhlé písně ve volném tempu. Proti nim stojí taneční nápěvy s výraznou rytmizací.
Nejstarší lidovou muzikou byla tzv. gajdošská dvojka (housle a dudy), kde houslista hrál vedoucí melodii a gajdoš ji zdobil - cifroval. V obsazení dvoje housle a gajdy (známém od konce 18. století) doplňovaly druhé housle, zvané kontry, harmonickou a rytmickou stránku hudby. Gajdy byly mnohde postupně nahrazeny cimbálem. Rovněž vznikaly i smyčcové hudecké kapely, které hrály zpravidla ve složení 1. housle (prim) a kontry nebo 1. housle a jedny až dvoje kontry s basou. Tuto sestavu doplňoval v některých oblastech již v 18. století cimbál a klarinet. V posledně jmenované sestavě hraje na Dolňácku v současné době většina cimbálových muzik.
Po útlumu původní venkovské nástrojové hudby koncem 19. století začal v prvních desetiletích století dvacátého přebírat její funkci nadšený folkloristický dorost především ve "Slováckých krúžcích". Po koncentrovaném národním útlaku za 2. světové války došlo ihned po jejím skončení v roce 1945 k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.
Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru na Dolňácku patřili bezesporu kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. Všichni tři (primáši cimbálových muzik) patřili k základním stylotvorným osobnostem, které zásadním způsobem ovlivnili hudební projev ve svém regionu.

ObrazekLidové tance
Tance na Dolňácku se řadí k východnímu hudebnímu stylu, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. To platí především pro točivé tance, jež zde mají velikou regionální variabilitu, která se vyznačuje osobitým tanečním stylem. Na Uherskohradišťsku a veselském Dolňácku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky "těšovský", "boršická", "hucká", atd. Charakteristickým tancem strážnického Dolňácka je párový točivý tanec důstojného rázu danaj. Na Kyjovsku se zase tančí skočná.
Oblíbeným mužským tancem je verbuňk, který nabyl v každém slováckém subregionu osobitý styl. Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového počtu a obliby jako v jiných oblastech.

ObrazekKroj a výšivka
Kroj má za sebou dlouhý historický vývoj. Zhotovoval se na vesnicích i malých venkovských městech. Byl dílem lidu a jím i přijímán a používán ve všech ročních obdobích a k rodinným i výročním obyčejům jako osobité oblečení obyvatel venkova. Kroj si lid zhotovoval z materiálů, které většinou sám podomácku zpracovával. Základem mužského kroje jsou bílé konopné nebo lněné kalhoty a konopná, lněné, později bavlněná košile, nošená původně volně přes pás. Zimním oblečením jsou bílé soukenné nohavice, v dalším vývoji tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy. Základem ženských krojů je rubáč (košile) a opléčko z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč původně nahrazoval spodní i svrchní oděv. V dalším vývoji přestala být mužská košile svrchním oděvem a stala se prádlem. Stejný byl i vývoj rubáče, kde přibyly rukávce a systém jedné nebo dvou zástěr v době, kdy se stal rubáč spodním prádlem.
V průběhu dalšího vývoje, v němž svou významnou úlohu sehrálo zrušení nevolnictví a roboty, se kroj dále rozvíjí. Objevuje se bohaté šňůrování na nohavicích, místo krpců a starobylých vysokých bot bez podpatku šijí obuvníci honosné čižmy, kožešníci kožuchy, objevují se i různé druhy klobouků. Ženský kroj byl vedle kordulky obohacen vlněnými sukněmi s vetkávanými vzory, tureckými šátky fěrtůšky z drahých materiálů, vyšívaných vrapenými kordovánkami. Vynikající úrovně dosáhla také ruční výšivka.
Je přirozené, že postupně se počaly vytvářet místní krojové typy, na což měla vliv krajina a stav výroby v ní - domácí výroba pláten a suken, dostatek schopných krojových švadlen a "krajčírů", obuvníků a kožešníků, kolonizace vylidněných oblastí novým etnikem i příslušnost několika obcí k jedné společnosti. Zakladatelem vědeckého soupisu a třídění krojů na moravském Slovácku byl Josef Klvaňa. Ten rozdělil zdejší kroje do šesti základních skupin, ve kterých rozeznává 24 krojových typů. Z toho pouze v oblasti Dolňácka jich najdeme čtrnáct, což svědčí o veliké krojové rozmanitosti tohoto národopisného regionu.

Architektura
Celá oblast jižní Moravy (včetně Hané) patří ke stejnému architektonickému typu obytného domu. Základem vesnice byla individuální usedlost s uzavřeným dvorem, přičemž převážila tendence sdružovat se v uzavřenou zástavbu. V novověku se tak zformovala okapová orientace domu směrem ke komunikaci, která je zde dodnes zachovaná.
Území Dolňácka tvoří přes 100 katastrů obcí, které leží převážně v rovinaté nivě řeky Moravy a zasahují do podhůří Chřibů a Bílých Karpat. V jednotlivých subregionech má i dům řadu rysů, odpovídajících tradici určité obce či skupiny obcí. Jde o rozdíly v použití stavebních materiálů, v členění domu a od počátku 20. století i ve zdobení fasád.
Vlastní zástavba obce je vedena většinou v ose potoka, kde byla nebo vznikla současně i obslužná komunikace. Tento způsob zástavby se nazývá silniční osada. Přízemní domy - původní zemědělské velkostatky i menší usedlosti - se řadí jeden vedle druhého do dlouhé souvislé řady lemující ulici. Vesnice je tak v podstatě široká ulice, ve středu rozšířená v náves. Za zástavbou domů navazují postupně zahrady, dále pole, louky a na okraji katastru les. Volné prostranství návsi bylo již od 19. století upravováno a zkrášlováno. (Ovocnými stromy, květinovými předzahrádkami s nízkým plůtkem či alejí listnatých stromů u hlavní cesty nebo potoka). Novými změnami na vesnici od poloviny 20. století jsou spíše technické zásahy (zatrubnění potoka, zvětšení asfaltových a betonových ploch). Při následných přestavbách a nových výstavbách je mnoho návsí nevhodně parkově upraveno výsadbou jehličnanů, bez celkové koncepce.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA